Jistě jste si všimli, že psi anebo malé děti reagují pouze na tón hlasu a podle něj se řídí. Pokud kárám svého psa za to, že zase sežral ze stolu zbytek kebabu, svěsí ocas a jde se raději schovat. Pokud důrazně sdělím svému malému synkovi, že nemá tlouct kladívkem tatínka do hlavy, zarazí se, případně se rozpláče. Pes i dítě reagují na emoční náboj, se kterým k nim promlouvám a vyvozují z něj patřičné důsledky, aniž by porozuměli obsahu slov. V komunikaci mezi dospělými je to stejné. Lidé reagují na obsah sdělení pouze minimálně (na rozdíl od AI), daleko větší význam má pro ně tón hlasu a řeč těla.

Pokud chceme být úspěšnými komunikačními partnery, je pro nás sledování emocí alfou a omegou při řešení konfliktních situací. Pojmenování vlastních emocí i emocí druhého je osvobozující a mění atmosféru mezi partnery jako mávnutím kouzelného proutku. Směřuje totiž k vyjasnění situace. Partneři se dokáží najednou v situaci dobře zorientovat a pochopit, že oni sami nejsou příčinou frustrace nebo lítosti druhého. Společně se tak dostávají do fáze sdílení a následně mohou otevřít věcnou komunikaci a dostat se k hledání řešení.

Zkuste proto rozhovor s partnerem třeba takto: „Dnes mám opravdu vztek, protože jsem trčel půl hodiny v zácpě a nestihl jsem poradu investorů.“ Nebo: „Jsem už fakt unavená z toho, jak musím hledat nějaké ztracené soubory v počítači.“ A naopak, pokud partner nedokáže o svých pocitech hovořit, pojmenujte je a zeptejte se na jejich důvod.

Sledování emocí druhého a jejich oslovení otevírá vzájemnou chápající konverzaci. A to nejen v partnerských, ale také v profesních, sousedských nebo kolegiálních vztazích. I na to v mediacích klademe důraz a ošetření emocí je vždy nedílnou součástí při hledání oboustranně fungující dohody.